Charvatský rod Subičů - The Croatian family Subic

  

SVETOZOR

List pro zábavu a literaturu. 

Priloha ke Slovenským Novinim

Source: https://books.google.ca/books?id=eYdEAAAAIAAJ&pg=PA57

Edited by Željko Zidarić

Translation by Google Translate

Note:  This compilation, from a 160+ year old source, undoubtedly has OCR errors.

Charvatský rod Subičů

Hrabat Brebirských, později hrabat Zrinských.

(Rodopisný nastin od pr. V. Křížka.)

Part 1:  1000 - 1280

April 17, 1860 ,  Issue #8, page 57

Jeden z nejslavnějších a i nejstarších šlechtických rodů národu charvatského jest bez odporu rod Brebirských hrabat Subičů, kteří později název hrabat Zrinských přijali.  Rod ten nejen značným jměním vládl, než i skoro všichni členové jeho vyznačili se po všechny časy rozšafností, hrdinnými skutky a udatností vojenskou, takže tím i vliv jejich na osud veškerého národu mnohdy byl velmi rozhodný; jeden z nich, slavný hrdina Sigetský, vydobyl sobě v dějepisu světoznámého jmena.  

Subičové, dle majetku svého hradu Brebira a dle přináležející k němu župy hrabata Brebirští zvaní, kvetli již za onoho času, kdy ještě králové původu charvatského nad národem panovali.  O stáří plemene toho svědčí to, že staří charvatští kronikáři původ jeho od rodiny římských Sulpiciův odvádějí, k čemu jim snad poněkud podobnost jmen příčinu zavdala. První z rodiny Subičů, jehož jméno se v dějepisu připomíná, jest Marmonja, dvořenín charvatského krále Krešimíra III; narozen okolo r. 1000.

Když r. 1090 Štepánem II. královský rod charvatský vymřel, dostala se koruna charvatská uherskému králi Ladislavu; po tomto nastoupil v panování Koloman.  Bauře, která se za jeho panování v Charvatsku proti uherskému panství strhla, Narovnána byla r. 1102 úmluvou v Křiževci mezi králem a národem, dle které mělo království char vatské podržeti samostatné zřízení zemské pod zvláštním bánem čili místodržícím z domácí šlechty.  Mezi dvanácti šlechtici (nobiles sapientiores), kteří co zastupitelé národu dotčené narovnání umluvili, připomíná se též Marmonja syn zminěného Marmonji, což jasně dokazuje, jaké vážnosti již tehdá rod Subičů v narodu požíval.

V druhé polovici XII. Stoleti provdala se Helena z rodu Subičů za Vujnu II ze staré šlechtické rodiny Lapsanovićů, později Nelipićů, jehož majetností byl hrad Oštrovice v nyěnjším Tureckém Charvatsku, od jeho otce Radula r. 1136 vystavěný. Vujna zemřel r. 1179 bez dětí a zanechal hrad manželce své.  Tato jej postoupila bratru svému Janu Subićovi.  S tím však neby spokojen strýc Vujnův Anonim Lapsanović, pár na hradě též Oštrovice, později Scharfenberg zvaném, ležícím v Korutansku; i žádosti jeho odepřel jej na boj.  V boji ztratil Lapsanović život a té charvatsk á Oštrovice zůstala od té doby majetnosti Subićů, až od krála Ludvíka.   

Ze synů Jana Subiće znám je pouze Štěpán; dcera jeho Miloslava provdána byla za Michala ze starší větve rodiny Lapsanovićů, jenž se co vojenský vůdce řeckého císaře Emanuela v jeho válkách se Štěpánem III králem uherským proslavil.  Synové Štěpánovi jsou Štěpán čili Štěpko i Jakub; z vedlejší linie pak hrabat Brebirských jmenují se Řehoř i bratří jeho Daniel a Obrad. Řehořův syn zval se Marek, Obradův syn Budislav.

Když za slabé vlády Ondřeje II. jak v Uhersku tak i v Dalmatsku veliký nepořádek panoval aniž by byl měl král moci aneb vůle napraviti zlé a nepokoje utišiti, Subičové často brannou silou majetek svůj proti návalům rozličným hájití nuceni byli.  Nejvíce bouřili se Splitští. Oni vypudili svého hraběte Domalda i zvolili Buisenu z Liky, příbuzného rodu Subičů, načež neustále půtky vedli se svými sousedy.  V brzce vznikla i rozepře mezi Buizenou a Řehořem Brebirským. Tento byl na hradě Brebiru oblehán i byl již u velikém nebezpečí, konečně se mu však poštěstilo přepadnouti a zajmouti Buisenu, načež jej bez milosti sám mečem svým probodl. *)

* Thomas Archidiaconus Historia Salonitana cap. 29.  "Buisenum ceperunt vivum et cum ante Gregorium adductus fuisset, cœpit pro vita sua misericordiam deprecari; sed G., ut erat vir austerus et cervicosus, nihil flexus ad supplicis verba captivi, dixit astantibus: „Exuite ipsum lorica;" et cum se ipsum exueret, G. accepto ense transfodit eum per media ilia dicens: „Talis misericordia fieri debet de Buiseno, qui me totiens armis hostilibus instigavit.”

Vážnost a moc Řehořova rostla nyní rok od roku, tím pak i sláva rodu Subićů, takže se tento v brzce mezi nejpřednější šlechtické rodiny v zemi pozdvihl. **) 

**) Thomas archidiaconus cap. 33. Hic (Gregorius) erat vir potens et dives et in administrandis rebus satis circumspectus et strenuus. Valde siquidem fortunæ prosperitas in prolis fœcunditate et in omni rerum felicitate sibi arriserat, nec erat in tota provincia Croatia, qui tanta potentiæ prærogativa polleret; omnes enim inimicos suos superaverat, nec erat, qui ad res ipsius et fratrum suorum extendere manum auderet.

Ještě výše povznesl se rod tento za panvvání krále Bely IV. Když totiž divocí Tataři, obořivše se na království uherské r. 1241, vojsko královské na řece Slané úplně porazili i přešedše přes Dunaj Charvatsko a Dalmatsko plenili, takže i král sám se svou rodinou do Dalmatska uprchnouti musil: postavila se jim na odpor jednotlivá oddělení charvatského vojska vedená od Frankopánů hrabat z Krka a od Subićů. V půtkách s Tatary svedených vždy ni Subičové udatně počínali, zvláště vyznačil se hrdinností Stěpko, syn Štěpánův.  Tím sobě získal u krále takové vážnosti, že jej tento r. 1245 bánem charvatským učinil, a v brzce na to jemu i celé rodině hrabat Brebirských na uznání jich stálé věrnosti a mnohých sobě proukázaných služeb držení celé Brebirské krajiny v dědičném úřadu županském potvrdil listinou roku 1251. 23 listopadu danou a zlatou pečetí opatřenou.  V jaké míře Stěpko vážnosti a náklonosti krále požíval, dokazují slova Bely IV. v listu Trogirském obsažená: „Ecce — fidelem nostrum St. banum totius Slavoniæ, quem profecto virum secundum cor nostrum invenimus, ad partes maritimas transmisimus, dantes ei plenam auctoritatem reædificandi et plantandi honestos et probos ac etiam reprobos destruendi, qui profecto non destructor, sed potius constructor, non dispersor, sed congregator nec raptor erit, sed magis innatæ fidelitatis et prudentiæ studio magnificus conservator.”

Příkladu krále svého, jenž se všemožně snažil povznesti městský stav, základaje nová města a uděluje obyvatelům rozličné výsady, následoval též Stěpko i založil r. 1251 na břehu mořském nové město, dle blízké hory „Jablanić” zvané. Osadníky povolal z blízkého ostrova Raba i udělil jim veškeré výsady pomorských měst Trogira, Šibeníka a ostatních.

Ve válce r. 1252 mezi Belou IV. a Přemy slem Otakarem českým o Štyrsko povstalé, byl Stěpko velitelem královského vojska, a když r. 1254 mir v Prešpurce byl uzavřen, obdržel i místodržitelství oné části Štyrska, která Belovi připadla ve jménu mladého syna Belova Štěpána.  Co charvatský a dalmatský čili slavonský bán a místodržitel v Štyrsku vládl Stěpko Subić téměř mocí královskou, uděloval ve svém jmeně výsady a důstojenství i vykonával v mnohých případech neobmezené právo.  Když někteří štyrští šlechtici s vládou jeho nespokojeni a popouzeni nad to od Ottakara bouřiti se počali, poslal Bela na Stěpkovo místo v krátce po sobě dva jiné místodržící; avšak když i tito nepokoje utišiti s to nebyli, odevzdal král vládarství opět Subićovi.  Tento byl ale na své cestě do Štyrska na hranicích, v městě uber spasil.

Aby sobě přízeň mocných pomořských měst dalmatských získal, vynasnažil se Stěpko všemožně, aby jejich vzájemné rozepře porovnal, uděloval nejvznešenějším měštanům statky na královské půdě, chránil před námořskými loupežníky jich obchod, jemuž i na pevné zemi k většímu vzkvětu dopomáhal. Oč se zasazoval, toho i dosáhl.  Město Trogir zvolilo jej za svého hraběte (comes), a totéž důstojenství udělila iostatní města dílem ještě za jeho živobytí, dílem po jeho smrti pěti synům.  S důstojenstvím tímto byly spojeny značné příjmy, pak výsada, že mohli hrabata dalmatských měst zboží své bez cla odvážeti a přivážeti, u vnitrném řízení měst však žádného podílu a účastenství neměli.

Stěpko zemřel okolo r. 1258. Nejstarší z jeho synů Joachim, hrabě splitský stal se r. 1271 po smrti králeviče Bely, mladšího syna Bely IV., banem charvatským.  Tak jako otec jeho požíval i Joachim veliké vážnosti u královského dvoru, avšak upotřeboval vlivu svého k dosažení nešlechetných, soběckých záměrů. Když totiž král Štěpan do pole vytahl, aby odstranil v Srbsku mezi králem Urošem a synem jeho Dragutinem vzniklé sváry, odvedl Joachim tajně druhorozeného syna králova Ondřeje a odebral se s nim k Rudolfovi Habsburskému.  S tímto umluvil sňatek Ondřeje s Klementinou dcerou Rudolfovou, začež sobě jednu z rakouských zemi, které Otakar český v držení měl, vymínil. Král Štěpán, zvěděv o tom jal se zpronevěřilce osobně pronásledovati, zemřel však na cestě od horka a unavení 1. srpna r. 1272. Po smrti Štěpanově snažil se Joachim Ondřejovi získati trůn, nepodařilo se mu to však pro odpor uherských magnatů, a na stolec královský dosedl prvorozený syn Štěpánův Ladislav, tehdáž teprv 11 let starý. Poručnictví nad tímto měla matka jeho Alžběta Kumánka s několika rádci; mezi nimi byl i Joachim, který nyní jsa ustanoven m pokladníkem největšího vlivu u vladaření sobě získati dovedl.  Co přivrženec Rudolfa Habsburského byl nejúblavnější protivník Přemysla Otakara, i jeho návodem hlavně byl na dvoře královském zavražděn švagr Otakariv Bela, bratr Kunigundy manželky Otakarovy. Otakar ku pomštění skutku tohoto zdvihl válku na Uhry, vbrzce však uzavřel mír, poněvadž právě v tu dobu r. 1273 zvolen byl Rudolf Habsburský za krále německého. V nastalých na to rozmíškách mezi Rudolfem a Otakarem měl Joachim nemalého podílu, avšak nedočkal se toho, čeho toužebně očekával, totiž pokoření Otakarova, neboť zemřel roku 1275.

V bánském důstojenstvi následoval mu bratr jeho Mikuláš; banem nad námořskými městy, jakož i později po Mikulášovi nad Charvatskem a Dalmatském stal se třetí bratr Pavel, pán na Oštrovici, hrabě Klišský, po Joachimově smrti i hrabě Splitský. Jiří byl hrabětem v Omišlji, Trogiru i Šibeniku; poslední konečně Mladen byl nějaký čas hrabě Trogirský, pak hrabě Splitský.

Když za času slabých následovníků Bely IV. různice a nepokoje v zemi vždy více a více se množily a zvlášť v Dalmacii veliký zmatek věcí nastal, snažili se Subićové úsilím zachovati svůj mocný vliv a samostatné postavení na ujmu krále, provozováním neodvislého panství na svých statcích i nad sousednimi krajinami.  Cíle svého dosíci se jim tím lehčeji podařilo, an za času ustavičných nepřátelství králů uherských s Benátčany oni i jednu i druhou stranu od sebe odvislou učiniti dovedli. Jiří hrabě v Omišlji v dychtivosti své po bohatství nebral ni na čest ni na právo ohledu i podporoval měšťany svého města v námořnickém loupení, takže ostatní města prvti nim jakož proti násilím od Subićů jim činěným Benatčany o pomoc dozvati přinucena byla.*  Aby však úmysl měst překazil a Benatčany k straně své naklonil provdal Pavel sestrou svou za Jakuba Tiepolu, syna Vavřince, dožete Benátského.  

*) Lucius J. De regno Dalmatiæ et Croatia pag. 179. Comites Breberienses a paternis vestigiis aberrantes, omnia ex arbitrio disponentes, civitatibus maritimis graves esse cœperunt; inde turbata communi quiete dissensiones in civitatibus maritimis et piratica Almissanorum renovatæ fuerunt.

Touto politickou svadbou města dalmatská pomoci Benátčanů byla zbavena, avšak proti převaze à samovůli hrabat Brebirských pozdvihli se někteří šlechtici dalmatští, v jich čele rod Lapsanovićů, nyní již Nelipićů zvaný. V jedné půtce od Nelipiću se Subići svedené padl Jiří Nelipić rukou Jiřího Subiće, bratra Pavlova. Od té doby nastalo neustálé nepřátelství mezi oběma rody, které později ku krvavým bojům příčinu zavdalo. 

Part 2:  1290 - 1330 

May 1, 1860, Issue #9, page 69

Když po bezdětné smrti krále uherského Ladislava (1290) rozepře o trůn uherský vznikly, byl od papeže proti Ondřeji III. Karel Martell, syn krále Neapolského, a po Martellově smrti (1295) syn jeho Karel Robert za krále ustanoven.  Pro Karla prohlásil se i Pavel, jenž se ztenčení moci své od mohutného Ondřeje obával i postavil se v čelo nespokojených magnatů. Roku 1297 konal syn jeho Jiří v záležitosti té cestu k papeži do Říma, odtud pak do Neapole; tři léta na to vyslan byl opět aby mladistvého králeviče do Splita přivezl; odtud provázel jej Pavel do Záhřeba, kde od Řehoře, arcibiskupa Ostřehomského, korunován byl. Rok na to (1301) zemřel Ondřej konaje přípravý k válce, as ním vymřel rod Arpadovců. Karel Robert zůstal králem, ačkoliv strana jemu odporná Vaclava Českého, po něm Ottu Bavorského za krále byla zvolila. 

Chtěje se rodu Subićů vděčným prokázati i zajedno pomoci jeho snáze proti odpůrcům svým udržeti, rozmnožil Karel ještě více moc hrabat Brebirských, jmenovitě bána Pavla. Tento vydobyl na krali srbském Milutinu onu část Bosny, kterou předchůdce tohoto Dragutin ve zmatku, po smrti Ladislava nastalém, sobě byl osvojil. I nad krajinou touto udělil Karel Pavlu bánské důsto jenstvo, takže tento nyní skoro celým Charvatskem, Dalmatskem a částí Bosny teměř neobmezeně vládl.

Pavel zemřel r. 1312 a zanechal ро sobě tři syny Mladena, Jiřího a Pavla. Nejstarší Mladen obdržel od otce ještě za jeho živobytí banát bosenský, po jeho smrti stal se i bánem charvatským a dalmatským. *) 

*) V listinách psal se: Croat, banus, comes Jadræ, princeps Dalmatiæ et secundus Bosnensis banus.

Druhý Pavlův syn Jiří vydobyl si ještě za živobytí otce důstojenstva hrabě cího v městech Noně, Skradinu, Šibeniku Klisse, Omišlji, Trogiru a Splitu, i nasledkem toho kratším jménem hrabě dalmatský.  Od toho času se i jméno Dalmacie, dosud pouze několika městům s jich okršleky přidávané, na celé přímoří vztahovalo. Sám papež nazývá Jiřího v bulle r. 1298, kterou biskupství Šibenické od něho založené potvrzuje, jménem tímto.

Mladen neznal moci své rozumně užívati, stal se hrdým, ctižádostivým, ano i ukrutným. V krajinách svému řízení podrobených jal se samovolně vládati, **) uděloval statky a důstojenství svým přivržencům, pronásleduje zajedno bezohledným ukrutenstvím své nepřátele. Nebera ohledu ani na světské ani na církevní zákony, usazoval sám biskupy a opaty, loupil kostely, drancoval kupce a pocestné na zemi i na moři a řádil vůbec  jako pravý despota. Tak jako se pouze zisku svého pamětliv, o pořádek v Charvatsku a Dalmatsku málo staral, nedbal též o Bosnu; tak a že se v zemi té sekta Patarenů, dříve utlačovaná, znovu zmohla a rozšiřovala. Papež Jan napomenul sice r. 1329 Mladena, aby se ujal církve katolické a Patareny ze země vypudil, marné však bylo jeho napomenutí.

** Omnes provincias et universas civitates maritimas ex arbitrio regebat, ob id in superbiam elatus, insolitis oneribus et contributionibus Croatas et civitates maritimas vexavit. Lucius p. 203.

Takové počínání Mladenovo, konečně i zavraždění Skradinského biskupa Pavla Draškoviće zavdalo rodų Nelipićů vhodnou příčinu, aby zjevným odbojem zlomili moc. Subićů. Vladislav, syn ubitého Jiřího, hlava rodiny Nelipića, vstoupil k tomu cíli ve spojení s některými dalmatskými  šlechtici, s knížaty Krbavskými, s Gušići, s rodem Baboniců a jinými. I Stěpán syn bána bosenského Stěpana Kotromanoviće, přidružil se ke spolku tomuto, mimo to i tři dalmatská města: Trogir, Split a Šibenik; podpory dostalo se nepřátelům Mladenovým též od Benátčanů, kteří na Mladena zanevřeli, proto že jim Zader odňal, dílem i z té příčiny že měli Subićové velikého podílu v oné hrozné a nebezpečné bouři, kterou Bajamont Tiepola, syn sestry Pavla Subiće r. 1310 pozdvihl proti dožeti Petru Gradenigu i celé vládě. Když se Tiepola do Dalmatşka byl utekl, přijali jej Su bićové pod svou záštitu. Konečně se s nepřátely Mladenovými sdružil i druhý jeho bratr Pavel, v listinách zván kníže silné", jejž Benátčané r. 1315 v počet šlechticů benátských byli přijali.  Úmluva Pavla s Trogirskými uzavřena i ztvrzená byla r. 1322 dne 24. dubna, v niž mu od Trogirských pomoc slíbena, aby bratra s důstojenství bánského svrhnouti a sám je vydobyti mohl. 

Boj započal r. 1322. Mladen, zvěděv o nepřátelských úmyslech svých odpůrců nejprvé obléhal Šibenik, a když jej nemohl vydobýti, dal v zuřivosti své do města uvrei hlavy odřezané přivrženců Nelipićových, jejž v moc svou byl dostal.  Nato se odebral před Trogir. I toto město mu statně odporovalo; a když Mladenovi přišla zvěst, že nepřátelé jeho veliké vojsko na zemi i na moři proti němu vedou, umínil si jíti proti ním a bitvou osud svůj rozhodnouti, poslav zajedno svého bratra Jiřího ku králi Karlu Robertovi, aby od něho pomoci vyžádal. 

Mezitím poštěstilo se straně Nelipićů vydobyti Mladenova města Omišalj a Skradin a nad ním samým zvítěziti v bitvě u Blišky.  Mladen ucouvl na to v Kliš, by se zde pomoci Karla Roberta dočekal. Tento přišel skutečně s vojskem do Dalmatska, avšak povděčen tomu, že se mu naskytla vhodná příležitost pokořiti tak mocný a nebezpečný rod Subićů a tím pak většího panství nad Dalmacii provozovati, zajal Mladena, navzdor tomu že mu tento veliké dary přinesl, a uvěznil jej nejprvé v hradě Knině, pak jej odvedl s sebou do Záhřeba a odtud do Budína. Odálším jeho ošudu nie určitého udati nelze. Na jeho místě učinil král bánem Jana Baboniće, přibuzného Nelipickým; bosenský banát obdržel Štěpán Kotromanović bán nad severní částí Bosny, i spojil tak oběčásti v jedno panství, čímž ku potomnímu království bosenskému základ položen.

Odsazením a uvězněním Mladena nebyl ještě mír v Dalmatsku navrácen. Mladenův bratr Jiří spolčil se r. 1324 s Miroslavem Frankopánem, obdržel též pomoc od měst Senji à Zadra i započal s ním Vladislav Nelipić, překoná a zajme jej i druha jeho Bajamonta Tiepolu a odvede oba do vězení do Splita. Zde byl Jiří dvě léta chován u vězení, až ho jeho manželka Lelka úmluvou r. 1326 10-ho března s Nelipićem uzavřenou vyplatila.  Šest let na to zemřel Jiří zanechav po sobě čtyr synů Pavla, Jiřího, Mladena, Deodata.  Mladen stal se hrabětem Skradinským i Klišským i jal se ostatním městům dalmatským činiti všeliká příkoří, čímž je doputiti zamýšlel aby i ona jej za hraběte zvolila; nepodařilo se mu to však, poněvadž městům byli moenou podporou Benátčané, kteří nyní veliký vliv nad nimi získali. 

Part 3: 1330 - 1566

June 16, 1860, Issue #12, page 90

Moc a sláva rodu Subićů, před krátkem ještě tak mohutného, byla by málem pominula, kdyby se někteří přátelé, jmenovitě Řehoř Gušić, kníže krbavský, u krále Karla Roberta nebyli jeho ujali. Připomínajíce zásluhy Subićův o rod a vládu Karlovu, počali zajedno osočovati Nelipiće a jeho přivržence, zvláště bána Baboniće co odbojníky. Král řečem těmto tím spíše sluchu popřál, poněvadž sobě přál zcela pokořiti tehdáž skoro neodvislau Dalmácii, zsadil tudíž bána Baboniće i ustanovil na jeho místě Mikuláše knížete vesprymského. Avšak ani tento, ani nástupce jeho Mikić nebyli s to, aby pokořili stranu Nelipićovu, ačkoliv Mikić i bána bosenského Štěpána a knížete Miroslava Frankopána na pomoc byl pozval. 

Konečně učinil král bánem Pavla Subiće, bratra uvězněného Mladena r. 1336. Tento mimo uvedené společníky Mikičovi získal na svau stranu více knížat charvatských i dalmatských, i započal boj s Nelipićem i Babonićem, jimžto města Trogir, Split a Šibeník pomoc poskytla. V bitkách svedených byl nejvíce Nelipić vítězem, ano on odňal Subićům na čas hrad Oštrovici a rozbořil r. 1337 město Kliš, které měli v držení Mladen syn Jiřího a Matka jeho Lelka. S touto uzavřel Vladislav mír, v němž se ona zavázala zaplatiti mu 5.000 lir.

Tyto šťastné pokroky Nelipiće přiměly konečně krále Karla, že r. 1338 Trogirským prosebně psal, aby nepodporovali Nelipiće. Téhož roku psal jim též Řehoř Gušić, kníže krbavský na rozkaz krále, napomínaje jich, aby se sdružili s bánem Pavlem a jeho bratrovci. Vše to neoslabilo moci Nelipiće. Boj trval ještě pět roků, v kterém čase Nelipić takové moci nabyl, že se chtěl prohlásiti za neodvislého pána Dalmácie; úmysl jeho však překazilo město Šibeník, s nímž se byl znepřátelil. Toto pozvalo ku pomoci Benátčany, takže nyní Vladislav ze všech stran od nepřátel svých  tísněn, r. 1343. 4ho října mír s nimi učiniti musel. 

Karel uherský byl mezitím r. 1342 zemřel, a v panství uherské nastaupil syn jeho Ludvík.  Tohoto někteří charvatští knížata za krále uznati se zdráhali; mezi nimi byli i Subićove a i Vladislav Nelipić s bratrovcem svým Konstantinem.  Tito dva, ač krátce před tím nejúhlavnější nepřátelé Subićů, smířili a sjednotili se nyní s nimi k společnému odporu proti Ludvíkovi, v čemž od vlády benátské podporováni byli. Ludvík poslal svého nově ustanoveného bána Mikuláše Séče s 4.000 vojínů do Dalmatska, aby pokořil odbojníky; ten se však s nepořízenou navrátil. Roku následujícího (1345) vytáhl sám král da pole a vyzval na pomoc svého tchána Št. Kotromanoviće vladaře bosenského, takže vojsko jeho 20.000 mužů čítalo. Vladislav Nelipić byl mezitím(1344)zemřel. 

Vdova po něm pozůstalá, jsauc se synem svým Janem v držení.hradu Knina a cítíc se slabou, by takové přesile odolala, vzdala se dobrovolně králi, kterýž jí za Knin daroval knížectví letinské. Šubićové, Pavel pán na Oštrovici a Mladen, hrabě škradinský a klišský, od Benátčanů popauzeni a podporo vaní od měst Splita a Trogiru, setrvali déle v odporu, až pak i oni se s králem mírně umluvili. Když brzo na to Pavel zemřel, postaupil jediný syn jeho Jiří králi svůj hrad Oštrovici, začež od něho r. 1347 hrad Zrinj s vůkolní k němu přináležející krajinou v nynější charvatské hranici v druhém bánském pluku darem obdržel. Tím se stal Jiří předkem oné linie rodu Subićů, jejíž členové dle majetku nyní nabytého název hrabat Zrinských přijali.  Linie tato květla až do konce sedmnáctého století, kdežto dalmatští Subićové, potomci Jiřího, bratra Mladena bána, v brzku vymřeli.

V městech Knině a Oštrovici, výměnou dobytých, zanechal nyní král Ludvík uherské posádky, aby konečně v Dalmácii stálý pořádek zjednati a zemi tuto proti Benátčanům snáze uchrániti mohl, neboť mnohá města dalmatská nechtěla jej za krále uznati i raději vrchní vládě Benátčanů se podrobila. Města tato bojovala zajedno s Benátčany proti Janovanům, s nimiž se onino pro obchod na Černém moři znepřátelili.  Boj započal r. 1346. Janovské lodstvo plenilo tudíž i přímoří dalmatské a činilo Subićům veliké škody, takže konečně vdova po Mladenu (synu Jiřího) zemřelém r. 1348 a pohřbeném v Trogiru poslední tři města Subićů v Dalmatsku: Kliš, Škradín i Omišalj, srbskému cáru Štěpánu Dušanu Nemanji postaupila, který je pak Benátčanům za drahý peníz prodal. Mladenův syn, zván též Mladen, byl poslední potomek této dalmatské větve rodiny Subićů, o jehož osudu jakož i ostatných údech větve této určitých zpráv podati nelze.

Když v Dalmatsku rodina Subićů byla vyhynula, povznesla se za to její charvatská větev v brzce k opětné slávě a moci. Nejvíce pomáhalo k tomu hrdinství, které hrabata Zrinští v hojích s krutým nepřítelem křesťanstva a v brzce s nebezpečným sausedem zemí uhersko-slovanských, s Turky, po všechny časy projevovali. Když Turci, navalivše se na Evropu, Srbsko na Kosovém Poli podjářmili, království bosenské v poddanstvo uvedli a odtud hranice sausedních uherských zemí znepokojovati počali, hrabata Zrinští nuceni za příčinou ochrany svých hradův a statků, které z větší části v nynější karlovecké a bánské hranici ležely, neustálé půtky s nimi vésti.  Již Petr, vnuk Jiřího, syn Pavla, v rozličných bitkách s Turky velice se vyznačil a povznesl jméno rodu svého. Syn jeho, taktéž Petr II., padl v nešťastné bitvě u Modruše 1494. V bitvě té padli jeho zet Ludvík Nelipič Oršić, jenž měl dceru jeho Marii za manželku. Mimo tu měl Petr syna Mikuláše. I tento statně bojoval s Turky; zvláště se vyznačil v bitvě, kterau s nimi svedl zajedno s bánem Petrem Beřislavem, když r. 1517 pevnost Jajce obléhali. Když nastaupením sultàna Solimana r. 1520 zemím uherským větší nebezpečí, než kdy předtím od Turků hrozilo, a tito již výbojně proti hranicem uherským byli postaupili: věnoval i arcikníže Ferdinand, švakr Ludvíka krále českého a uherského, všeckau svau pozornost blížícímu-se nebezpeči a pomáhal bájiti pomezní hrady a tvrze v Charvatsku proti Turkům, vložením do nich posádek svých. Ktomu cíli uzavřel i r. 1524 s Mikulášem úmluvu, dle níž mu tento dva hrady, Novýhrad a Dobranivár, na dvě léta postaupil.

Když se po neštastné bitvě u Muháče (1526) Ferdinand dědičem zemí uherských stal, hájil Mikuláš zajedno se svými syny věrně a statně práva Ferdinandova proti Zápolskému a jeho straně, kterau měl tento v šlechtě charvátské pod vedením Krištofa Frankopána. 

Jmění své rodinné rozmnožil Mikuláš sňatkem, v nějž vešel s Helenou, sestrou bána Jana Karloviće, posledního mužského potomka slavné rodiny Gušićů, která měla v držení někdejší hrabství Liku a Krbavu.  Po bezdětné smrti tohoto (r. 1531) zdědil Mikuláš veškeré jeho veliké jmění, čím moc jeho nemálo vzrostla. Tři léta po svém švakru zemřel i Mikuláš, zanechav po sobě dva syny Jana a Mikuláše a tři dcery. Starší z těchto Markéta provdala se za Mikuláše Drugeta Komonského, druhá za Alapiće, třetí konečně za Fr. Taly. Synové nastaupili panství nad četnými po otci zděděnými hrady a statky.  Starší Jan vyznamenal se již r. 1524 udatností svou ve yojště, které táhlo proti Turkům, obléhajícím Jajce; Turci byli poraženi a zahmáni pod velením bána Petra Kegleviće. J. Mikuláš, již co dvanáctiletý mladík nalézal se ve vojště, hájícím Videň, r. 1529 od Turků obléhanau. Při této příležitosti, jakož i při pronásledování Turků na jich útěku tak se vyznamenal, že jej císař Karel V. koněm a zlatým řetězem obdařil. Za života otce svého bojoval statně po boku jeho na straně Ferdinandově proti Zápolskému a Turkům, v boji proti těmto i celý další čas svého mnohozáslužné ho života setrval.

Když Jan Kacianer, vrchní velitel císařského vojska proti Turkům, od těchto u Ivankova poražen pro zbabělost svau od Ferdinanda uvězněn byl, uprchl Kacianer (1537) z vězení svého i přišel do Kostajnice, hradu Zrinského, maje úmyslel ze žádosti pomsty k Turkům přejíti.  Tu zamýšlel i Mikuláše k podobně zrádě svésti; tento jej však dal bezohledně zavražditi a poslal hlavu jeho císaři do Vídně.

S Turky co bezprostředními sausedy svými, kteří statky jeho pleníce veliké škody mu činili, měl Mikuláš neustálé boje; roku 1538 odňali mu tito hrad Dubici, dvě léta na to obléhali i Zrinj, odkud je však Mikuláš pomocí svého bratra Jana vítězně odrazil. Tento se právě v tom čase znepřátelil se Šimonem Erdödym, biskupem záhřebským, který až do smrti Zápolského byl přivržencem jeho strany. Nepřátelství to mělo za následek zjevné krvavé půtky; Jan sám vytáhl roku 1541 proti lidu biskupovu do pole; když však hrad biskupský Vinodol obléhal, byl zabit. Aby smrt bratrovu pomstil, počal nyní Mikuláš statky biskupovy pleniti a jemu všemožné škody činiti, ano on obléhal i biskupa samého na hradě jeho v Záhřebě, takže se tento k císaři o pomoc utéci musel. Ferdinand vyslal do Záhřeba senjského biskupa Frant. Josefiće, pak Jiřího Frankopána ještě s třemi vznešenými šlechtici, aby mezi oběma narovnání sprostředkovali. Toto bylo sice docíleno; Mikuláš ustal od úsilného výboje, avšak tajné nepřátelství trvalo ještě až do smrti biskupa Šimona 1544.  Téhož roku byl i Mikuláš bánem charvatským jmenován na místě Petra Kegleviće, jejž byl císař pro jeho vzpauru důstojenství tohoto pozbavili. Dcera Keglevičova byla totiž provdána za Kašpara Ernesta Hampona, jenž měl mimo jiné statky v držení celé Mezimuří, to jest krajinu rozprostírající se v úhlu při vtovku Mury do Drávy mezi oběma řekama. Když tento bez dětí zemřel, mělo veškeré jeho jmění připadnauti královské komoře; Keglević však mínil je pro sebe podržeti a postavil se rozkazům císařovým na odpor.  Zrinský vytáhl nyní na rozkaz císařův proti němu do pole i obléhal jej v Čakovci, hlavním městě celého Mezimuří, Keglević zamýšlel teď k Turkům se o pomoc utéci; avšak úmysl jeho byl vyzrazen, on sám zajat a císaři odevzdán, který jej rok u vězení držel.

K nápotomnímu rozmnožení rodinného jmění Zrinjských položil Mikuláš základ sňatkem, v nějž vešel s Kateřinou, sestrou Štěpána Frankopána. S tímto učinil Mikuláš r. 1544 pisemnau úmluvu, v níž oba veškeré své movité i nemovité jmění prohlásili za vespolnau majetnost a ustanovili zajedno, aby jmění onoho, který by bez potomků zemřel, přešlo na druhého a jeho potomky.  Když po třidceti létech Stěpán Frankopán bez dědiců zemřel, přešly vskutku statky jeho částečně na syny Mikulášovy, ač ne bez odporu královské komory.  V listině úmluvu tuto stvrzující uvádějí se hrady a statky Zrinského a Frankopana.  První měl v pomezí: Zrinj, Gvozdansko, Pedalj, Krupu, Novi (blíž Kostajnice) Martinici, Jamnici, Lisnici, Novi; v záhřebské stolici: Kostajnici, Komogovinu, Prekovrhski, Medvegrad, Božjakovinu a Lukavec; konečně v kříževecké stolici: Pekrec a Rakovec. Statky Frankopanovy byly v záhřebské stolici: Ozalj, Ribnik, Dubovec, Novýhrad, Zvečaj, Skrad, Lípa, Mlaka (jinak Despotovice), v kninské stolici: Modruš, Vitunj, Ogulin, Plaški, Jesenice, Ključ, Peć, Janjec a Lukovdol; v Přímoří konečně: Hrobník, Trsat, Bakar, Hrelin, Dřevník, Grižany, Brebir a Novi.

Ještě za života Mikulášova bylo jmění rodu Zrinských značně rozmnoženo darem, který cisař Ferdinand jemu byl učinil. Roku 1550 daroval totiž Ferdinand za věrnost po všechny časy císařskému dvoru zachovávanau, a v náhradu postaupených sobě několika hradů v Pomezí Mikulášovi Mezimuří, jehož hlavní město Čakovec nynf tento za hlavní své sídlo zvolil. Poněvadž Dráva následkem svého prudkého toku na mnohých místech v četná ramena se rozkládá, urovnal ihned Mikuláš její řečiště tak, že si tím mnoho cizí, mimo Mezimuří ležící země osvojil. Nad tím zdvihli sausední šlechticové žalobu u císaře, který, na to listem 18. července 1551 vypsaným Mikuláše napomenul, aby od svého počínání upustil a jiným škody nečinil.

Ve válkách, které Ferdinand I a Maximilian II se sultánem Solimanem v Uhrách vésti museli, bojoval Mikuláš statně v čele oddělení císařských vojsk, svému vedení svěřených.  Již r. 1543 udatností svou nemálo k štásťnému výsledku bitky u Šomlavy přispěl. Když rok na to Ulamen, bosenský baše s vojskem až k Varaždínu přitáhl, postavil se mu vstříc Mikuláš s Bildersteinem, vůdcem styrským; byl však u hradu Konščiny (čili Želnice) v charvatském Záhoří poražen, takže se ztěží v hrad uchránil. V brzce na to však ukrutně plenící Turky u varaždinských Teplic porazil a k zpátečnému tažení přinutil. V opětných bojích s Turky zvítězil Mikuláš r. 1553 u Gradišky, taktéž se vyznačil v bitce u řeky Rinje r. 1556, když palatin Nadasdy s cis. vojskem proti Alimu k Bobovci vytáhnul, aby Siget, tenkráte po celé dva měsíce od Turkův obléhaný, osvobodil. V bitvě oné byl kůň pod nim zabit, jiná kulka projela opět jeho plášť, on sám však byl zachráněn. Roku následujícího vzdal se Mikuláš dobrovolně bánského důstojenství i stal se pokladníkem královstva uherského (magister Tavernicorum); roku 1561 svěril mu císař Ferdinand po smrti chrabrého Marka Stanšiče velitelství hradu Sigetu.

Když roku následujíciho císařův syn Maximilian v Praze za krále byl korunován, odebral se tam ke korunování i Mikuláš se synem svým Jiřím na osmi velblaudech, při které příležitosti velikau pozornost na sebe obrátil. Téhož roku ještě bojoval s Turky blíže Sigeta, nad nimiž skvělé vítězství vydobyl; avšak vrchole slávy své dosáhl r. 1566 při hrdinném bránění hradu samého proti Solimanu, při kterém ichrabrý svůj životdodokonal. Téhož roku vydal se totiž sultán Soliman, jsa již stařec věkem sešlý, na nové šesté tažení do Uher proti císaři Maximilianovi, od Jana Sigmunda Zápoljského na pomoc pozván. Ačkoliv úmysl jeho byl, táhnauti přímo do hořejších Uher proti císaři, jenž příchod jeho uměsta Rábu očekával, položil se předce dříve před hrad Siget, chtěje vzíti pomstu nad Mikulášem, že tento z hradu přepadl a zabil u Siklóše Mehmeta, baše bosenského, miláčka sultánova, jejž tento s oddělením vojska napřed byl poslal. Posádka hradu čítala jen asi 2.500 mužů, Turků bylo více než 200.000; prvního srpna započalo věčně pamětihodné obléhání. Siget sestával ze třech částí, nového a starého města, pak z pevnosti. U prostřed této byla ještě věž zedmi obklíčená. Janičáři započali útok ze třech stran, avšak statně je odbíjel Mikuláš se svými hrdinnými vojíny, kteří mu přisahali, že se chtějí brániti do poslední krůpěje krve.  Devátého srpna musel Zrinský opustiti nové město, které zapálil, i vtáhl do starého města. I na toto opětovali Turci své útoky, takže Mikuláš, když více než polovici svého lidu byj ztratil, z tohoto u hrad ucúvnauti nucena se viděl. Vida Soliman, že mocí dosud málo pořídil, nabízel Zrinskému, kdyžby mu hrad podstaupil, celé Charvatsko v dědičné vladařství; ale Mikuláš zamítl návrh tento. Nyní sobě předsevzal Soliman na otcovské srdce Mikulášovo působiti. Jediný jeho syn nalézal se totiž v táboře císařském; trubač a práporečník jeho padli Turkům do rukau. Tu hrozil Soliman Mikulášovi, nepředáli hradu, že syna jeho, o kterém lživě pravil, že i on je v moci jeho, zavraždí; avšak jako dříve Mikulášovi vlast nad vlastní zisk byla milejší, tak i nyní povinnost zvítězila nad citem otcovské lásky; tak jako dříve nepomyslil i nyní ani on ani jeho vojinové o vzdání. 

Turci obnovili zuřivé své útoky, pokaždé však na zmar; tut roznemohl se sultàn a zemřel dne 4^ho září, byv stářím i nevolí zmožen. Veliký vezír zatajil smrt Solimanovu i kázal každodenně na hrad útokem hnáti. Pátého září zapálili Turci hrad; ale když již plamen k zásobárně prachu se blížil, uzavřel se velitel Mikuláš u vnitřní hrad, k dálšímu odporu ještě odhodlán.  Tu však nedostávalo se mu potravy, zvláště trpěl veliký nedo statek v nápoji, pak prachu a olově; avšak jako on, tak i nepatrná již posádka odhodlána byla ra· ději umříti, nězli se vzdáti; jednohlasně bylo uzavřeno, se zbraní v ruce život dokončiti.  Osmý den měsíce září byl k výpadu určen. Mikuláš oblékl se ve skvělý oděv, opásal se mečem s kterýmě otec jeho byl bojoval, a jejž i on co jinoch poprvé v bitce byl upotřebil. Klíče hradu uschoval ve svém oděvu jakož i sto dukátů, aby tomu, kdož by jej mrtvého nalezl, dostatečné kořisti se dostalo. Když byl posledně ještě vojíny své oslovil as ními se rozžehnal, kázal brány hradské otevříti i proti Turkům, právě útokem ženaucím, veliký moždíř před bránu postavený vypáliti; na to vyřítil se proti nepříteli v čele svých hrdin.  Turci padali pod jich břítkými meči, až pak i Mikuláš, třemi kulkami raněn klesl. S ním zahynula celá posádka; pauze čtyři padli v zajetí; Kašpar Alapić, syn sestry Mikulášovy, Stěpán Oršić, pak sluha Mikulášův M. Čerenko a jistý Greč. Tito, později od Jiřího syna Mikulášova vykaupení, do vlasti své se navrátili. Siget padl nyní v ruce Turků, kteří při dvaceti marných útokách ztrátu více než 20.000 mužů byli utrpěli. Těla Mikulášova zmocnili se janičáři, odřízli mu hlavu, kterau na týči před stanem velikého vezíra Mehmeta Sokoloviće byli vztýčili. Tento ji pak odeslal po bratru svém Mustafovi Sokoloviči, bašeti budínském, Eginu Salmovi, vůdci císařského vojska do Rábu; odtud přivezli ji Baltazar Bathyany zet Mikulášův a Frant, Tahy, manžel jeho sestry, do Čakovce, kde v rodinné hrobce v klášteře sv. Heleny blíž Čakovce, vedlé první své manželky Kateřiny, dcery Ferdinanda Frankopánského, pak vedle jedné dcery a dvau synů pohřbena byla. Tělo Mikulášovo zakopal u Sigetu Mustafa Velić, Turek z Banjaluky, jenž před tím nějaký čas u Mikuláše co zajatý se byl nalezal.* 

• Chrabré bránění Sigetu poskytlo látku k několika hrdinským básním. Poprvé opěváno od pravnuka Mikuláše Zrinského, též Mikuláše, v eposu madarským jazykem; tento přeložil do charvatštiný bratr tohoto Mikuláše Petr, a zároveň s nimi sepsal též charvatský básník Pavel Vitezović své básnické dílo: Odiljenja Sigetskoga četiri děla vydáno v Zařebu 1837.  — O slavném brániteli Sigeta píše u herský dějepisec Istvánfy: “Summæ claritudinis dux, quo nemo regendis exercitibus melior eo tempore atque peritior habebatur. «
  

Part 4: 1567 - 1665

July 3, 1860 ,  Issue #13, page 99

Posmrti první své manželky Kateřiny Frankopanské, pojal byl Mikuláš v manželství Evu z rodiny Rožmberkův i splodil s oběma čtyry syny a jednu dceru. Synové jeho Krištof, Mikuláš a Jan, jakož i dcera zemřeli před ním; po něm zůstal na, živě pauze prvorozený syn jeho Jiří narozený r. 1549. Tento ne méně voenskou udatností jako otec se vyznačil, nýbrž o duševný vývin svého, ve tmách nevědomosti pohříženého národu zasazovati se počal. On založil okolo r. 1570. v Nedelišti v Mezimuří, vsi asi půl hodíny od Čakovce a hodinu od Varaždina vzdálené, tiskárnu, tehdáž jedinau v celém Charvarvatsku a Slavonii.  Jiří přilnul, jako i více pánů z nejvyšší šlechty charvatské, k učení německých reformátorův i vedl též o rozšiřování jeho u lidu zvláštní péči, k čemuž tiskárna nemálo dopomáhala. Bylyť v ní tištěny nejvíce spisy náboženského obsahu, v smyslu protestantském vydávané hlavně knězem Michalem Bučićem, který první v charvatském provincialném jazyku psáti počal. Tiskárna ta později z Neděliště do Varaždina přemístěna byla.  

V čase tom zdvihl v Charvatsku selský lid vedením jakéhos Matěje Gubce, jejž sobě za krále zvolil, vzpauru proti šlechtě, jejíž statky plenil a pálil. Tut sebrala šlechta k obraně své vojsko, jehož vůdcové byli Jiří Zrinský, Kašpar Alapić a Matěj Keglević. Tito porazili blíže Štubice u Záhřebu r. 1573 selské roty, jichž počet až na 10.000 byl vzrostl, a potlačili tak mocí vzpauru.  Nad přemoženými sedláky byla nyní od šlechty ukrutná pomsta vzata. Gubec, jenž byl v zajetí upadl, vyveden byl v Záhřebě na náměstí sv. Marka, zde mu řeřavá železná koruna na hlavu posazena, i jednotlivé údy žhavými kleštěmi mu trhány; na to teprv byl odpraven a rozčtvercen. 

V brzce se naskytla Jiřímu též příležitost, udatnost svau v bojích s Turky označiti.  Ačkoliv s nimi mir trval, nebýval předce nikdy úplně zachováván.  Na hranicech udávaly se ustavičné laupeže, pálení vsí, zajímání lidu a dobývání hradů pohraničných; protož i Zrinský, jehož hradů větší počet v nynější bánské hranici, tudíž v bezprostředném sausedství Turků se nalezal, ustavičně majetnost svau proti nájezdům Turků se zbraní v ruce hájiti musel. Již r. 1575 padnul i hrad jeho Zrinj v moc Turků; dvě léta na to vydobyli Turci i Gvozdánsko, u kteréhož místa Jiří znamenité stříbrné doly měl; roku 1584 zase přepadl Jiří Skenderbega v Požegu i pobil mnoho Turků, jimž dvacet vojenských znaků odňal. Když r. 1592 baša bosenský Hasan pod záminkou laupeží uskoků v času míru útok na Bihač na řece Uně předsevzal, hrad dobyl a laupeživě až téměř k samému Záhřebu přitáhl: tu vojsku na spěch od bána Tomáše Erdődiho sebranému připojil se s četným oddělením i Jiří. Když roku následujícího Hasan opět s vojskem 30.000 mužů silným do Charvat vtrhl i Sisek obléhal, svedena s ním bitva blíž řeky Kulpy, ve které Turci krvavě poraženi byli.  Hasan sám padl a s ním 13.000 Turků. K nabyti vítězství nemálo přispěl Jiří udatností a obezřelostí svou. I v další nyní vypuklé válce udatně sobě počínal, bojuje opět v Uhrách, kde mu již r. 1573 velitelství pevnosti Kaniže bylo svěřeno.  Roku 1594 vydobil zajedno s velitelem vojenské hranice, Janem S. Herbersteinem, několik hradů hia Turcich, r. 1595) padla i pevnost Báboče na Drávě v jeho moc, brzy za tím i Petrinje. *) V krátkém čase na to zachvátila jej smrt v 54 roce jeho věku.

*) O udatnosti Jiřího podává Isthuanffy skvělé svědectví str. 487: Qui supra peritiæ militaris opinionem multo etíam splendore liberalis vitæ, militariumqué alumnorum copia cultuque familia Pannonicorum procerum longe clarissimus habebatur.

Jiří zanechal po sobě dva syny, Mikuláše a Jiřího, pak dceru Suzanu. Tato se provdala poprvé za baróna Jiřího Lenkoviće, po druhé za Mikuláše Nádasdiho. Provozený syn Mikuláš bojoval zajedno s otcem, ve válce s Turky, kterau tito císaři Rudolfovi r. 1592 vyhlásili. V bitce u Bělehradu královského (1593), ve které s Pálffym a hrabětem Hardek em velel, byl u velikém nebezpečenství života. Útěkem se zachránil, kůň jeho však padl Turkům do rukau. Konečně předce Turci byli poraženi a Mikuláš vydobyl nazpět svého bílého oře. Po skončené válce pojal Mikuláš za manželku, Annu Nádasdovu a stal se županem stolice saladské; zemřel však v brzce na to (okolo r. 1614) v mladém věku bez potomků, takže nyní veškeré rodinné jmění na mladšího bratra Jiřího, nyní jediného mužského potomka rodiny Zrinských přešlo. Tento proslavil se za krátký čas svého živobytí ne méně než předkové jeho hrdinnými skutky nejvíce též v bojích s Turky.  Ještě co útlý inladík nalezal se ve vojsku Sigm. Trautmansdorfa, v jeho taženích proti Turkům a proti Bočkajovi, S oněmi vedl později i začasu a míru ustavičné menší půtky, Roku 1622 odřekl se Jiří účinkováním Pázmána, učeného jezovity, missionáře, později arcibiskupa ostřihomského, konečně kardinála, protestantismu i přilnul k učení katolickému; v brzce na to stal se po Mikuláši Frankopánovi bánem charvátským. Co taký táhl r. 1626 na rozkaz císaře Ferdinanda II. s 1.000 jezdci zajedno s Valdsteinem proti Kristianu, králi dánskému, i bojoval též v skvělé bitce u Dessavy na Labi, v které Mansfeld na hlavu byl poražen. Když byl na to Mansfeld Szlezskem do Uher vtrhl, aby se zde s Béthlenem Gáborem spojil, táhl Valdstein i s Jiřím Zrinským za ním; tut však vzniklo mezi oběma nepřátelství, následkem kteréhož Valdstein na Zrinského tak zanevřel, že jej v Táboře u Palánky, jak tehdejší kronikáři píší, z nenávisti otráviti dal. Byl mu prý podán jed v řetkvi, kterau Jiří velmi rád jídal. Onemocněv dal se Jiři do Prešpurka odvézti, kde v brzce na to, v prosinci r. 1626 v květancím věku zemřel. Tělo jeho odvezeno bylo do Čakovce i pohřbeno v rodinné hrobce v blízkém klášteře sv. Heleny. 

Jiří zůstavil po sobě dva syny, Mikuláše a Petra, nad nimiž biskup záhřebský Petr Domitrović poručenství převzal. Mikuláš, jenž již co útlý mladík otce svého na jeho vojenských taženích provázel, v brzce zmužilosti a udatnosti svou se vyznačil. Ku konci třicetileté války bojoval statně s nepřátely císařovými i nalézal se ve vojště cisaře Ferdinanda III, když tento r. 1647 proti švédskému vůdci Wranglovi k Chebu táhl.  Obezřelostí Mikulášovou a jeho vojínů překažen byl záměr Wranglův, jenž nočního času s výborem vojínů císařský tábor přepadl a v možném případě císaře samého do zajetí odvésti zamýšlel.  V brzce na to bojoval též v Uhřích proti straně Rákocibo. Císař, jenž již dřive Mikuláše nejvyšsím podkoním a dedičným vrchním županom stolic saladské a šomodské byl jmenoval, udělil mu nyní v odměnu jeho zásluh r. 1647 též důstojenství bána charvatského, kteréž on teprv po dvau létech nastaupiti mohl. Nyní nastaly mu opět mnohé půtky s Turky, kteří z Kaniže, která byla sídlem bašete, nedbajíce na trvající mír, Mikulášovy statky a vůbec celau sausední krajinu znepokojovali. Roku 1650 uzavřel sice Mikuláš s kanižanskými Turky v Legradě mírnau úmluvu; avšak již následujícího roku nastala opět na hranici turecké nová nepřátelství, takže se nyní zase tam k obraně svých hradů obrátiti musel.  Výaledek jeho tažení, byl skvělý, Turci byli pokořeni a pevný hrad Kostajnice jim odňat. Navrátiv se z tohoto polního tažení do Mezimuří, zvěděl Mikuláš, že se z té strany chystají Turci přepadnauti Kis-Komárom; i nemeškal hradu ku pomoci přispěti. Turci skutečně přitáhli, byli však krvavě poraženi. Hasan-aga, baša kanižanský, byl těžce raněn, následkem čehož zemřel.

Když r. 1661 v Kaniži veliký oheň vypukl, který i zásobárnu prachu zachvátil a do povětří vyhodil, chtěl Zrinský použíti te vhodné příležitosti k dobytí pevnosti a ji obléhnul. Byl by ji pak zajisté vydobyl, kdyby mu od císaře Lepolda nebyl došel rozkaz, aby ihned od obléhání upustil.  Rozhněván nad tím rozkazem, mrštil Mikuláš šavli na zem, odtáhl a vystavěl na své zpátečné cestě s velikou rychlostí práce novau tvrz při vtoku Mury do Drávy, nazvanau Zrinyivár (Nový-Zrinj), odkud pak laupeživé nájezdy Turků častěji krvavě odrážel. Zvěděv o tom veliký vezir Achmet Kiuprili, kázal kanižského bašete uškrtiti, protože Mikulášovi utvrzení hradu nepřekazil, i maje bez toho úmysl proti císaři s mocným vojskem do pole vtrhnauti, bral sobě opevněni Nového-Zrinj za záminku zrušeného míru i přitáhl r. 1663 s velikým vojskem do Uher. Když císařští poslové po celé cestě o mír vyjednávali, ztenčoval Kiuprili čím dále tím více výminky; mezi jinými žádal, aby mu byla hlava Zrinského vydá na, a Nový-Zrinj aby byl rozbořen. Nad jedním oddílem vojska, které cisař Leopold proti Turkům do pole postavil, velel Mikuláš Zrinský, jenž Turkům chrabrostí svou mnoho škody činil. Ještě r. 1663 porazil Turky blíž Budína, pak u Ostřihomù, a když se ku hájení Štyrska a Charvat navrátil, svedl s nimi štastnau bitku u Nového-Zrinje. Roka následujícího odňal Turkům v čele 23.000 mužů mnohé pevnosti, i odvážil se k tažení k Osěku, aby most, který zde Turci na rozkaz Solimana přes Drávu zbudovali, zrušil a tím jich spojení ztížil aneb překazil. Most ten byl jediný v celém jižním Uhersku; délka jeho obnášela 8.565 kroků a šířka 17 kroků. Co sobě Mikuláš předsevzal, skutečně i vyplnil; druhého února zbořil a zapálil most, načež se k hájení jihozá padních Uher navrátil. Na zpáteční své cestě vydobyli zapálil Pětikostely i jal se na to obléhati Kaniži; musel však na rozkaz vojenské rady od obléhání upustiti. Nyní chtěl s velikým vezírem bitku svesti, ale i tomu nedopustil Montecuculi, vrchní velitel císařského vojska. Když tento i Nový-Zrinj, proti kterému veliký vezir hlavně byl zaměřil, odstraniv z něho uherskau a charvatskap posádku, svými vojíny, nejvíce Francauzy a Vlachy byl obsadil, odebral se Mikuláš nad tím rozhněván, z tábora do sídla svého Čakovce, nechtěje v dálšich vojenských operacech podílu bráti. 

Tuto nesvornost použil veliký vezír, udeřil na Nový Zrinj a dobyl jej 9. června 1664, Zprávu o tom sdělil Mikuláš stavům štyrským v listu psaném 30. června, v němž jim zajedno na srdce klade, aby císaře o tom zvěstili; na Montecucula sobě při tom velice ztěžuje. Když v krátce na to prvního srpna Turci u města sv. Gottharda od Montecuculihó na hlavu poraženi byli, uzavřeno s nimi ve Vasváru (Železném Hradě) na 20 let příměří, o které veliký vezír sám byl žádal pod vý minkami, císařské vládě dosti nepříznivými. Mezi jinými byla i tá, že Nový-Zrinj nemá opět vystavěn a opevněn býti. Nad uzavřením míru tohoto projevovali uherští magnati svau nespokojenost, tím více Mikuláš.

Tento žil nyní v Čakovci, svém sídle, koje se myšlenkami, jak by se mohl pomstiti - císaři, v jehož nemilost byl upadl. *) 

*) Dějepisec Isthuanffy píše p. 554. Major autem omnino heros ille seræ vixisset posteritati, si illius in regem suum inobediontia et aliorum erga ipsum invida abfuisset aemulatio, maximus si illi abfuisset ulciscendi libido, quæ ut fera pessima summa nominis infamia Zrinianam devoravit familiam.

Zde jej po skončené válce navštívili před návratem svým do otčiny kníže Jan Coligny, Richelieu a Feuillade, vůdcové pomocného vojska, které byl kral francauzský Ludvík XIV císaři proti Turkům vypravil. V brzce na to zemřel Mikuláš v 37 roce svého věku. Konec života jeho byl velmi tragický; byl totiž na lovu v lese Otok" zvaném dne 18. listopadu 1665 od divokého vepra roztrhán. Lesten, nyní též „Zrinský les" zvaný, rozprostírá se při levém břehu Drávy asi hodinu od Čákovce a ¾ hodiny od Varaždina vzdáli. Na místě, kde život svůj dokonal, nalezá se zděný pomník s latinským nápisem.

Za doby Mikuláše odtrženo bylo Mezimuří, dosud k Charvatsku přináležející, od této země a připojeno k Uhersku, k stolici saladské, jejíž vrehní dědičné županství Mikuláš zastával. Teprv v nejnovější době Mezimuří opět s Charvatskem spojeno a k stolici varaždínské přiděleno jest.

Jaké vážnosti Mikuláš nejen ve své vlasti, nýbrž i mimo ní požíval, dokazují vyznamenání, jimiž jej mnozí z cizích panovníků poctili. Pápež Alexander VIII. daroval mu svan podobiznu v zlatěm pauzdře; kardinál Barberini udělil mu roční plat; od francauzského krále Ludvíka XIV. obdržel darem 10.000 tolarů, Filip IV., král španělský poslal mu zlaté rauno, kteréž ale teprv došlo, když už Mikuláš mrtev byl.

Mikuláš proslavil se ne méně co hrdinný vojenský vůdce, nýbrž i co madarský básník, jakož vůbec vědu i umění miloval a podporoval, Již r. 1651 vyšla ve Vídni sbírka jeho básní pod náslovem: „Adriai tengernek Syrenája, grof Zrijinyi Miklós”. Obsažen je v ní již svrchu zmíněný epos v XV. zpěvích, opěvující v 6.000 verších hrdinné hájení Sigetu proti Turkům, mimo to některé menší básně. Sebrané jeho spisy opětně vydal Kazinczy v Pešti r. 1817 ve dvau dílech (Zrinyinek minden munkáji.) Obšírný životopis jeho uveřejněn jest od hraběte Fr. Telekyho: Vaterländisches Taschenbuch der Freiherren Hormayr und Mednyanszky. *

* Dějepisec Isthuanffy statečnost a ráznau povahu jeho takto vyznačuje na str. 551. “Erat iu periculis imperterritus, generosus in præliis, impiger in laboribus et invictus, in potu et cibo temperatus, acris ingenio, discursu hilaris, sermone humanus, veneandus tamen moribus et aspectu, venationis amans et bellicosus, magnanimus inter miites et liberalis, cerrimus deinde christianae religionis defensor, dignus inter maximos honorandus heroes aeternitati juste transcribendus.

Part 5: 1665 - 1671

July 19, 1860 ,  Issue #14, page 107

První manželka Mikulášova byla Eusebia dcera Kašpara Draškoviće, s níž hrady Trakostein a Klenovník za výplatu 30.000 zlatých co věno obdržel. Když Eusebia v brzce (1651) bez děti zemřela, žádal Drašković hrady tyto nazpět, z čehož mnohá nepřátelství mezi ním a Mikulášem povstala. Druhá Mikulášova manželka byla Maria Sofie Löblova, s níž měl jediného syna Adama.  Když tento odrostl, vstoupil v císké služby, i bojoval, císařskému dvoru vždy stalou věrnost zachovávaje, statně s Turky, když tito ku podpoře Tökölyho opětně boj s císařem započali. V bitce u Slankamena (1691) velel nad 5.000 Uhrů a Srbů a přispěl hrdinstvím svým nemálo k dobytí slavného vítězství, zde však též padl, nezanechav žádných potomků, jsa jak se píše zrádně od zadu zastřelen. 

Bratr Mikulášův Peter stal se jeho ná sledníkem v bánském důstojenství.  Tak jako onen v prázdných dobách vzdálen od hluku válečného básněním se zabýval, proslavil se též Peter co zdařilý básník, a sice charvatský. Svrchu zmíněnou sbírku bisní svého bratra přeložil do charvatštiny a vydal ji v Benátkách pod názvem: „Adrianzkoga morja Szirena." Jemu k oslavě sepsal r. 1663 znamenitý dubrovnický básník Minčetić báseň: „Trublja Slovinska", vydanou po druhé od Kukuljeviće v Záhřebě r. 1854. Oběma bratrům věnoval Řehoř Rattkay de Nagy-Thabor, kanovník záhřebský, své latinsky sepsané historické dílo: “Memoria regnum et banorum Dalmatiæ, Croatiæ et Slavoniæ usque ad annum 1652”. 

Tak jako pérem znal Petr Zrinjský i mečem bbitě vládnouti, důkazem toho jsou mnohé hrdinské válečné skutky jeho. Když bratr jeho Mikuláš v třicetileté válce v Německu bojoval, hájil Petr Mezimuří proti nájezdům tureckým.  Jednoho času, když tito opět přepravivše se přes řeku Muru Mezimuří plenili, pronásledoval je Petr s takým úsilím, že by byl málem v řeče Muře, do které se s koněn svým pronásleduje vůdce tureckého vrhl, utonul.  V brzce na to odebral se i on k vojsku císařskému bojujícímu proti Svédům, nebot mu byl císař postaupil Sluinské velitelství pod výminkou, aby na své útraty šest setnin do pole vypravil, s kterými r. 1647 k císařskému vojsku do Plzně přirazil, kde se svými charvatskými vojiny všeobecnou obdivu zbudil.  Po skončené válce svěřil mu císař velitelství Senjské a Žumberské (Sichelburg) v Hranici, čímž se mu opět dostalo přiležitosti se sousedními Turky často se v boji setkávati. Již r. 1649 vydobyl znamenité vítězství nedaleko Sluina, kde vůdce turecký delibaše Badnjević zabit a Sásvár-aga za jat byl. Později měl časté menší půtky s Turky, z nichž nejznamenitejší byla svedena r. 1663 bliž Otočce, v které Ali-baše Čengić život ztratil a mezi jinými i Bašibeg, aga janičaru bratr bašete, v zajetí upadl. Slávu dosavadních skvělých činů svých zatemnil Petr v brzce na to, když po smrti bratra svého banské důstojenství nastoupil, činem který nejen dosud tak slavnau dráhu života jeho poskvrnuje, ale i příčinou záhuby celého rodu se stal. Když totiž někteří ctižádostiví uherští magnáti proti císařské vládě spiknutí zosnovali, berouce sobě hlavně za záminku výminky míru Železnohradského bez vědomí stavů uzavřeného, při stoupil i Petr k tomuto velezrádnému spolku, i stal se zajedno s palatinem Fr. Veselényim a nejvyšším sudím Nadasdym jedním z hlavních vůdců celého spiknutí. Tak jako palatina Veselényiho nejvíce jeho hrdá manželka Maria Szetsi k činu tomuto popouzela, dal se i Peter Zrinský ctižádostivou svou manželkou Kateřinou Frankopanskou *) z pravé cesty svésti. Tato zvláště hněvem a mstou proti císařskému dvoru zahořela, protože císař Karlovecký generalát, smrtí knížete Auersperka uprázdněný, který ona pro svého manžele žádala, tomuto uděliti váhal. 

První schůzku měli spiklí v lázních Trenčanských r. 1666; později drželi se šlechtou třinácti severouherských komitátů veliké shromáždění blíž Banské Bystřice, kde i mladý Rakóczy, jenž též k záměrům spiklých přistoupil, s Helenou, dcerou Petra Zrinského, zasnouben byl. 

V brzce na to zemřel Veselényi v březnu r. 1667. V něm ztratili spiklí hlavního vůdce a řídící hlavu, takže nyní žadný z nich nebyl s to aby ostatní k společnému cíli sjednotil, každý vyhledával nyní své zvláštní soběcké záměry. K spiklým přidružili se nyní i Apaffi, kníže sedmihradský, hrabě Tattenbach, místodržící Štyrský a Fr. Krištof Frankopán, švakr Zrinského,vrchní velitel Senjský.  Vyjednávání, které již Veselényi s cizími mocnostmi, jako Polskem, Francouzskem, hlavně však s Turky zavedl, vedl dále P. Zrinský, avšak vše bez výsledku, jsa všude jen pouhými sliby těšen.

Uprostřed vyjednávání s Turky podnikl Zrinský krok, jehož pohnútka se vyložiti nedá; on vyzradil totiž r. 1668 celé spiknutí dvoru císařskému, obviniv Nadasdyho a Rákocziho. Tento obdržel na přímluvu své matky odpuštění, a i Nadasdy na milost přijat. Jakož pohnútka k tomuto kroku není známá, tak též není jasná přičina proč hned následujícího roku v nové dorozumění s předešlými spiklými vešel a své pikle dále osnoval. Záměry jeho, jakož i ostatních spiklých nejsou cele povědomy, ze všech jeho podniknutí však viděti jest, že jednal bez rozvahy, protož i dvoru, jenž každý krok spiklých tajně pozoroval lehké bylo, spiknutí, jak mile k zjevnému odporu dozrállo, včasně udusiti. Roku 1670 mínili spiklí přistoupiti k skutku; Zrinský a Frankopán z jedné a Rákoczi s druhé strany učinili počatek.  Zrinský pokusil se pomocí Frankopána o dobytí Záhřeba a Petrinje, Rákoczi chopil se v severních Uhrách zbraně, avšak císařský dvůr, maje ihned vojsko pohotově, vyslal Sporka do Uher proti Rákoczimu a generala Spankova do Charvat. S tímto setkal se v boji Zrinský, avšak poražen uzavřel se s Frankopánem ve svůj pevný hrad v Čakovci.  Dříve ještě než jej zde Spankov obléhati počal, poslal Petr svého zpovědlníka mnicha Forstalla se synem svým do Vídně k císaři, ponavrhuje mu narovnání. Dána mu odpověď, aby se vzdal císaři na milost, aby vydal hrady své Čakovec, Legrad, Kotaribu, Bukkari a Bukarici, aby složil úřad bána, začež že snad obdrží velitelství hranice Karlovecké. Než jej zpráva tato došla, opustil Petr s Frankopánem v noci tajně hrad a oba ustanovili se na tom, že se sami odeberou do Vidně, kde od císaře milost osobně vyžádati sobě umínili.  Na cestě zavítali u někdejšího svého přítele knížete Jana Kéryho, který je však zrádně zajal a v poutech do Vídně odpravil, odkud do Vídenského Nového Města do vězení jsou odvedeni. K vyšetřování jich viny zvláštní saud byl sestaven, sestavájící ze sedmi baronů a čtyr doktorů práv; předsedatelem byl ́ kancléř Hocher. Ve výslechách vina jejich dokázána a dotvrzena výpovědmi Nadasdyho, jenž mezitím, (tak jako dříve i Tattenbach) zajat a do Vídně přivezen byl.  Zrinský, Frankopán a Nadasdy odsouzeni byli k smrti stětím hlavy a pravé ruky.  Prosby hraběnky Zrinské, synů Nadasdových, ano i přímluva papeže Klementa X nebyly slyšány, i pisemné prosby odsouzených o milost nebyly povšimnuty. Třicátý duben r. 1671 byl k odpravě určený den. Byli jsou Nadasdy ve Vídni, Zrinský a Frankopán ve Vídenském No.ským; vém Městě stati. Na hrob těchto položena mra. morová deska s nápisem: „Učte se smrtedlníci z našeho pádu Bohu a králům věrnost zachovávati.” Deska ta se teď v hlavním farním kostele Vídenského Nového Města nalezá.

Veškeré movité jmění obou rodin připadlo dílem komoře, mnoho však rozebráno od Herbersteina, velitele Karlovecké hranice, od hraběte J. Ernesta Paradaizra, velitele Sluinského, a Sigismunda Paradaizara jakož i jiných velitelů a vůdců vojenských. *) 

*) Seznam drahocenných věcí pouze v hradě Čakovci nalezených a do Vídně dopravených, který poněkud měřítko o velikém bohatství rodiny Zrinských podává, obsažen je v Arkivu za pověstnicu jugosla vensku I. pag. 155.

Part 6: 1672 - 1735

August 6, 1860 ,  Issue #15, page 114

Smrti Frankopána a Zrinského klesly dvě věhlasné starocharvátské šlechtické rodiny, nebot J. K. Frankopán byl poslední mužský potomek rodiny Frankopánů; a i rod Zrinských v krátkém čase v mužském i ženském koloně vymřel. Manželka Petrova byla od Spankova, který v brzce po útěku Zrinského a Frankopána Čakovce vydobyl, do Videnského Nového Města přivezena, od tud pak s jednou svých deer do kláštera v Štyrském Hradci dopravena, kde i dvě léta po smrti svého manžele život dokonala. Peter měl s ní sy na Jana Antonina Baltazara, a tři dcery; Helenu provdanou za Rakocziho, pak Juditu, Petonillu a Veroniku.

Jan Baltazar, krásný nadějný mladík, držán byl po smrti otce při dvoru císařském. Roku 1679 odebral se s dovolením císařovým na návště vu k své sestře Heleně, manželce Fr. Rákoczyho, Když se od této mnohými dary obdařen nazpět vracel, byl na cestě od loupežníků přepaden a oloupen. Na to navštívil Emericha Tökölibo, který se o ruku Heleny téhož r. 1681 právě ovdovělé byl ucházel. Zdá se že jej Tököli pro zámysly své císaři nepřátelské byl získal, nicméně však navrátil se císařskému dvoru, kde mu důstojenství komořího uděleno bylo. Tökölimu jenž v čele uberských nespokojenců vojsko proti císaři sbíral, velice na tom záleželo, aby Helenu, která po manželi svém veliké bohatství zdělila a v držení mno ho tvrzí byla, za manželku obdržel; a poněvadž již dříve s dcerou Telekyho, mladou vdovou po Mikuláši Apaffym, byl zasnouben, odeslal této zásnubný prsten nazpět, neohlížeje se na nemilé pletky které mu z toho povstaly. Tchyně Helenina, Sofie Báthorova, dvoru císařskému nezvratnou věrností oddaná, obeznamila císaře s úmysly Tőkölibo, radic mu, aby k sňatku tomu svolil pod tou výminkou, když Tököli zbraň odloží, což i Tököli učiniti přislíbil. Císař mu však nedůvěřoval; vyjednávání se rozešlo a nepřátelství trvalo dále, až konečně onen, aby zemi upokojil, v sňatek Tököliho s Helenou Zrinskou svolil.  Svadba byla dne 14. června 1682 slavena; avšak Tököli nedostál nyní danému slovu, přidruže se k Turkům, kteří právě nový boj s císařem započali Kara Mustafa táhl r. 1683 s velikým vojskem proti Vídni, s ním Tököli. Císař, aby se před nenadálým nebezpečím uchránil, byl přínucen z Víd ně se do Lince odebrati. J. Baltazar Zrinský nalézal se v průvodu císařském; tu však upadl v podezření, že je s Turky a s Tökölim dorozuměn, neboť se byl při spěšném odchodu & koněm svým do řeky vrhl, kterou i přeplaval, chtě snad tím Turkům, kteří jej z blízkých navrší pozorovati mohli, naznačiti místo, kde by bylo nejsnáze řeku přebroditi. Následkem toho byl zatknut a v tvrzi tyrolské Kufsteině, později za času války o španělské dědictví v tvrzi v Štyrském Hradci uvězněn, kde i po dvacetiletém vězení, smyslů a řeči zbaven, strastný svůj život dokonal r. 1703.

* Viz o tom Denník Komaromyho, sekretáře Tököliho madarsky sepsaný; vydán od J. hraběte Mailátha v Miskolczi Arviz Könyv.

Téhož roku zemřela i sestra jeho Helena v Malé Asii, kde s manželem svým Tökölim ų vyhnanství žila. Když tento totiž po marném obléhání Vídně r. 1683 a pokusech zmocniti se vlády nad Uhry, od Turků v poutech do Cařihradu odveden byl, bránila se Helena se svýmá dvěma dětmi synem Františkem Rakoczym a dcerou Julianou v tvrzi Munkači tři léta zmužilou vytrvalostí proti oblehajícímu jí císařskému vojsku, až pak konečně za příčinou nedostatku potravy vzdáti se musela. Na to byla do Vídně odvedena a tři léta v klášteře Uršulinek držána. Dětem jejím ustanoven co poručnik kardinal-biskup råbský Kolonić.

Mezitím Tököli z vězení čestně propuštěn a opětně s pomocí tureckon do Uher vypraven, z počát ku se štastným výsledkem bojoval, porazil a zajal r. 1690 císařského vůdce Heistra v bitvě u Zernešti, za kteréhož rok na to výměnou jeho manželka na svobodu propuštěna byla. Když i tento krát Tököliho pokus, v Sedmihradsku se usadíti, udatností císařských vůdců zmařen, a on podruhé od sultana Mustafy II. v zajetí do Caříhradu odveden byl, provázela jej tamtéž Helena, i píše se, že jim oboum nepatrná pouze summa k výživě vykázána bylą, takže dosti nuzně výživu sobě zaopatřovali. *) Ještě jednou sice vedl Tököli vojsko Mustafovo do zemí uherských proti věhlasnému císařskému vůdci princi Engenovi. Když však Turči u Senty poražení a mír Karlovický r. 1699 zavřen byl, odebral se Tököli s choti svou po krátkem pobytu v Cařihradě na statek jakýs blíž Nikomedie v Malé Asii, kde r. 1705. 13 září 47. roče svého věku zemřel. Helena, věrná družka osudu jeho, zemřela dvě léta před ním, 60 let stará, i pochována byla v Peře, v jezovitském kostele, kde i manžel její pohroben byl. *) Vedlé obou pochován byl dle poslední své vůle syn její Frant. 

* V čase nedlouhém před a po smrti Heleny Zrinské soustředuje se vymření více slavných rodin u herských a charvatských, s nimiž Helena vesměs v blízkém příbuzenském svazku stála. Matka její byla poslední Frankopánka, tchyně z prvního manželství byla poslední Báthory, její bratr byl poslední Zrinsky, její druhý manžel poslední Tököly, vnuk její z prvního manželství Josef Rákoczy + 1750 poslední Rákoczy.

Rakoczy II., který delší čas co vůdce nespokojenen uherských proti císařské vládě bojoval, až pak přemožendo ciziny se odebrav na svém statku Rodosto v Bessarabii v 60. roce věku svého život svůj dokončil (1735). Dcera Helenina Juliana Rakoczy provdala se za generala Aspremont-Reckheima. Heleniny dvě sestry Petronilla a Veronika žily v klášteře záhřebských jeptišek řádu sv Kláry uzavřeny, kde i svůj život dokončily, poslední ze slavného a mohutného druhdy rodu brabat Zrinských.

END